Září 2012

Zranitelná.

1. září 2012 v 14:49 | lavande. |  Momenty
Možná jen toužím po něčem nedosažitelném. Možná mám jen chuť zakřičet. Možná mám jen chuť nenávidět. Byla jsem lepší člověk, když jsem byla malá? Když jsem si myslela, že až vyrostu, budu mít pořád Divnou zemi?
Byla to doba, kdy jsem to tam milovala. I s tou loukou, kterou jsem chtěla mít jen a jen pro sebe. Ale skutečnost je taková, že takové místo neexistuje. Stejně jako neexistuji já.
Víte... víte jaké to je milovat neexistující lidi? Falešnej, dokonalej táta. Skvělá máma. Nejlepší přítelkyně, co nezradí. (Promiň, K., promiň B.) Kluk, kterej nezapomíná. Svět, kterej možná funguje špatně, ale nakonec se to vyřeší. Není to dokonalý. Ale je to lepší než skutečnost.

Nechci se tvářit jako chudinka. Jestli jsem, tak si za to můžu sama. Že myslím na minulost. Že myslím na ty křivdy. Pamatuju si, jak ty panenky utekly z vlaku a skočily tam právě v tu chvíli, kdy jsem se probudila. Vzpomínám si na ten den, kdy jsem cítila pach ohně. nebo ne. Pach spaleného. Ten černý pahýl. Pořád tam je.

Nejsem naivní. Možná někdy. Chci věřit. Ale já to neumím. Nedokážu. V tomhle by mi možná pomohla B. Jenže taky možná ne. Chci být lepší člověk. Nebýt sobecká. To mě ničí nejvíc. Jsem sobecká uvnitř. Navenek... působím obětavě. Kdyby ostatní viděli pravdu, byla bych na tom líp.

Když prší, je mi lépe. Můžu běžet ven a smát se svým mokrým vlasům. A příst. Příst. Příst.

Nepláču. Ne pro sebe. Ale pro ty, kteří neměli tu možnost.

Já neztratila.